Cílem předkládané diplomové práce je motivický rozbor románu Alfreda Andersche „Sansibar oder Der letzte Grund“ (Zanzibar aneb Poslední důvod) z roku 1957.
První kapitola diplomové práce pojednává o západoněmecké literatuře v prvních letech po válce a dále pak o letech padesátých a šedesátých, kdy se německá literatura a veřejnost musela vyrovnat s prožitými hrůzami i obviněními z kolektivní viny.
Tzv. „bod nula“, který signalizuje začátek nové německé literatury je ale poněkud sporný. Dvanáct let fašistické diktatury přerušilo kontinuitu německé literatury, na rozdíl od politiky, kde toto období znamenalo konec jednoho systému. Období bezprostředně po roce 1945 teprve poskytlo literárnímu životu v Německu příležitost pro důkladný rozbor a zpracování prožitého. Toto období bylo většinou literaturou emigrantů. Literární produkce exulantů byla bohatá, ale mnoho knih mohlo být vydáno až po válce. Preferovaným žánrem byl zejména historický román. Ani autoři tzv. vnitřní emigrace nepřinesli s sebou po válce nové impulsy. To se povedlo teprve poválečné literatuře SRN a zejména autorům, kteří se připojili k volnému seskupení Skupina 47. K nejfrekventovanějším tématům patřila problematika nacistické minulosti a reflektování poválečné skutečnosti včetně studené války a „hospodářského zázraku“. V šedesátých letech se pak ke slovu dostává reportáž, dokumentární hry a interview.
Druhá kapitola diplomové práce pojednává o historickém kontextu, do
kterého je román zasazen. Kapitola tematicky zpracovává fašismus a jeho politiku v oblasti umění, kdy po zvolení Hitlera říšským kancléřem v roce 1933 začala systematická výstavba a budování nacistického aparátu, který ovlivňoval politický i společenský život na všech úrovních.
Byly zřízeny centrální kontrolní orgány k absolutnímu dozoru i v oblasti kultury. Nově zřízené Ministerstvo propagandy zakázalo všem neárijským a politicky jinak smýšlejícím umělcům činnost a zavedlo cenzuru.
